Impaktní krátery vznikají při vzájemných srážkách kosmických těles. Rychlosti pohybu takových těles jsou obvykle velmi vysoké - několik km/s až desítek km/s. Nejlépe viditelné jsou impaktní krátery vzniklé srážkami planetek, meteoroidů a jader komet s pevnými planetami a jejich měsíci. Velké impaktory není schopna atmosféra naší planety zabrzdit a při dopadu na zemský povrch dojde k uvolnění ohromného množství kinetické energie impaktoru, především v podobě energie tepelné. Dopad takového tělesa má obvykle katastrofální následky a v místě dopadu vzniká impaktní kráter. Vznik impaktního kráteru doprovází celá řada procesů jako je tavení a odpařování hornin, šoková přeměna hornin za vysokého tlaku a zemětřesení.

			←← Planetky jsou nejčastěji malá nepravidelná tělesa o velikosti několika kilometrů. I jejich povrch je pokryt četnými impaktními krátery, které vznikly jejich srážkami s menšími tělesy. (Na snímku asteroidy Eros a Gaspra.)
↑Nejpravděpodobnějšími impaktory jsou planetky. Nejvyšší počet jich je soustředěn v tzv. hlavním planetkovém pásu mezi drahami Marsu a Jupiteru. Pro Zemi jsou kritické ty, které křižují její dráhu oběhu kolem Slunce (vyznačeny červeně).			←← V závislosti na velikosti a rychlosti impaktoru vznikají tzv. jednoduché a složené impaktní krátery. Na levém snímku je jednoduchý 13 km velký měsíční kráter Silberschlag, na pravém snímku 93 km velký složený kráter Copernicus se zřetelným centrálním vrcholkem a terasovými valy.
Proces vzniku impaktního kráteru: Impaktor se srazil s povrchem jiného tělesa. Dochází k uvolnění kinetické energie a šíření šokové vlny. Pokračuje šíření šokové vlny a dochází k odpaření hornin v místě impaktu při teplotách kolem 10 000 oC. Tavení odkrytých horninových sledů, vyvržení roztavených hornin. Dochází ke konečné fázi šokové přeměny hornin za vysokého tlaku. Drcení podložních hornin do velkých hloubek. Gravitační sesuvy hornin, ukládání impaktních produktů. Konečná podoba impaktního kráteru.